Ježíš přítomný v Eucharistii se nacházel v samém centru duchovního života svatého faráře arského. V jednom kázání řekl: „Všechny dobré skutky spolu nemají hodnotu jediné mše svaté, protože ony jsou dílem lidským, ale mše je dílo Boží.“ (…) Na slovo kněze Bůh sestupuje z nebe, dá se uzavřít do malé hostie. Otec se z nebe ustavičně dívá na oltář: »To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.« Vzhledem k zásluhám tak velké oběti nemůže Otec Synu nic odříct. Kdybychom měli víru, viděli bychom v knězi Boha, jako vidíme přes sklo světlo, jako víno smíchané s vodou. (…) Po pozdvihování je mezi námi přítomen stejně, jako je přítomen v nebi. Kdybychom si to plně uvědomovali, zemřeli bychom z lásky. Bůh nás však šetří a skrývá před námi toto tajemství z důvodu naší slabosti.
Jeden kněz začal pochybovat, že jeho slova skutečně přivádějí Krista na oltář. V tu chvíli hostie, kterou držel v ruce, začala ronit krev, která vsakovala do korporálu. Kdybychom uslyšeli, že v tu a tu hodinu má vstát z hrobu nějaký mrtvý, hned bychom tam běželi, abychom viděli zázrak. Není snad proměnění chleba v Tělo a vína v Krev větší zázrak než vzkříšení mrtvého? Abychom se dobře připravili na mši svatou, potřebujeme nejméně čtvrt hodiny. V tu dobu je třeba se hluboko ponížit před Bohem vzhledem k hlubokému ponížení, jaké vykonává Kristus ve svátosti Eucharistie. Je třeba udělat zpytování svědomí, protože je nutné, abychom byli v posvěcující milosti. Kdybychom znali cenu mše svaté, – lépe řečeno kdybychom měli hlubší víru – účastnili bychom se jí s větší horlivostí.
Pamatujte si příběh o tom, jak jeden svatý kněz se modlil za svého přítele, protože Bůh mu dal poznat, že je v očistci. Uznal tedy za nejlepší obětovat za něho mši svatou. Když nastala chvíle proměnění, vzal kněz hostii do ruky a řekl: »Věčný a svatý Otče, udělejme výměnu. Ty držíš v očistci mého přítele, a já držím v rukou Tělo tvého Syna. Uvolni mého přítele a já Ti obětuji Tvého Syna se všemi zásluhami jeho umučení a smrti.« A skutečně. V okamžiku pozdvihování uviděl svého přítele, jak vystupuje do nebe v záři slávy. Chceme-li Boha o něco prosit, udělejme to také tak. Po svatém přijímání obětujme Otci milovaného Syna se všemi zásluhami jeho umučení a smrti a Bůh nám nebude moci nic odříct.“ (z Kázání o mši svaté)
Kněz Jan Maria Vianney říkal, že oběť mše svaté a svaté přijímání jsou dvě nejúčinnější cesty, jak dosáhnout proměny srdcí. Mše svatá byla pro něho velkou radostí a nejdůležitější událostí každého dne. I při návalu práce se na ni chystal vždy nejméně 15 minut. Mši svatou sloužil s velkou usebraností. Příčinou pádu kněze je nedostatek usebranosti při mši svaté.
Pro svatého faráře arského byla duchovním centrem farnosti přítomnost Krista v Eucharistii. Časně ráno nebo večer celé hodiny adoroval před Ježíšem ukrytým v Eucharistii. Při kázání často ukazoval na svatostánek a vzrušeně oznamoval: „On je tam!“ Jeho postoj a učení způsobilo, že farníci se začali modlit před svatostánkem a chodili do kostela i ve všední den.
Svatý Jan Maria věděl, že pramenem duchovní obnovy farnosti je Ježíš Kristus přítomný v Eucharistii. Od samého začátku svého působení shromáždil skupinu osob, která se každodenně účastnila mše svaté a spolu s ním adorovala. Ještě před masovým přílivem poutníků byly v kostele vždy osoby, které adorovaly před svatostánkem. Učil je, aby mnoho nemluvily, ale v radosti setrvávaly v přítomnosti Pána… On sám vyprávěl se vzrušením: „Ludvík Chaffangeon, farník mé farnosti, časně ráno cestou na pole postavil motyku u dveří a šel dovnitř, aby se pomodlil. Tak se pohroužil do modlitby, že ztratil pojem času. Jeho soused, který pracoval opodál, se velmi divil, že není na poli. Když skončil práci, uviděl u dveří motyku, vstoupil dovnitř a našel před svatostánkem Ludvíka, jak se usebraně modlí. Zeptal se ho: »Co tu děláš?« Ludvík odpověděl s největší prostotou: »Dívám se na Boha a Bůh se dívá na mne« … V těch slovech je obsaženo celé obcování s Bohem,“ – řekl se slzami v očích svatý farář Arský.