Svatý farář arský si byl vědom odpovědnosti za spásu svých farníků a všech těch, kteří využívali jeho kněžské služby. Byl si vědom, jak velkým darem pro lidstvo je svátost kněžství, kterou Ježíš ustavičně zpřítomňuje svou spásu. Proto zdůrazňoval věřícím, že kněžství je svátost, která se týká všech lidí. „Kněz je člověk, který obdržel od Boha všechnu jeho moc. Jako Otec poslal mne, i Já posílám vás, řekl Pán prvním kněžím. Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá,“ hlásal z kazatelny.
„Když kněz uděluje rozhřešení, neříká: »Bůh ti odpouští«, ale »Já ti odpouštím hříchy«. Při proměňování neříká: »Toto je Pánovo Tělo«, ale »Toto je moje Tělo«. Kdybychom neměli svátost kněžství, neměli bychom Pána mezi námi. Kdo ho vložil do svatostánku? Kněz. Kdo přijal vaše duše do společenství Církve, když jste se narodili? Kněz. Kdo je sytí, aby měly sílu k pozemské pouti? Kněz. Kdo je připravuje, aby mohly stanout před Bohem vykoupány v Kristově Krvi? Kněz, vždy kněz. A když vaše duše upadne do smrtelného hříchu, kdo vás vzkřísí k životu? Jen kněz. Nenajdete žádné dobro, které pochází od Boha, aby za ním nestál kněz.
Zkuste se vyzpovídat před Matkou Boží nebo před andělem. Rozhřeší vás? Ne. Mohou vám dát Tělo a Krev Páně? Ne. Nejsvětější Panna Maria nemá moc učinit z hostie Tělo svého Syna. I kdyby před vámi stálo dvě stě andělů, nemají moc odpustit vám hříchy. Jen kněz může říct: »Odpouštím ti hříchy, jdi v pokoji.«
Kněžství je skutečně něčím nesmírně velikým. Kněz to plně pochopí až v nebi. Kdybychom pochopili na zemi, co je kněžství, zemřeli bychom, nikoliv z dojetí, ale z lásky.
Ale kněz není knězem sám pro sebe: Sám sobě nemůže udělit rozhřešení ani jinou svátost. Kněz nežije pro sebe, kněz žije pro vás. Když chce někdo zničit náboženství, útočí nejdříve na kněze, protože tam, kde není kněz, kde není oběť mše svaté, není Boží kult. (…) Kněžství je záliba Ježíšova Srdce. Když potkáte kněze, myslete vždy na Ježíše.“ (z Kázání o kněžích)
Svatý dar svátosti kněžství vkládá Ježíš do povolaných srdcí slabých a hříšných lidí. Proto je nesmírně důležité, aby se věřící denně modlili za kněze, za jejich vytrvalost v povolání a za svatost jejich života. Z pádu kněze se raduje jen satan a jeho oblíbenci.